Boj s větrnými mlýny (dospělácká edice)

Dárek pro babičku mlynářku mi posloužil jako krásné ilustrační foto, i když s tímto článkem vlastně nemá, co dočinění

Ačkoliv jsem si myslela, že Don Quijot bude ryze fiktivní postava, mně na hony vzdálená, obávám se, že v poslední době se do jeho kůže dostávám častěji, než je mi příjemné.

Ono celé je to vlastně dosti komické, jak je to ve všech domácnostech stejné.

Bylo nebylo, za devatero horami, na jedné rovině hned vedle lánů solárních panelů, žila byla jedna vcelku spořádaná domácnost. Chránili se před pandemií holými z tvárnic postavenými zdmi, nebylo-li to nutné, ani nos ven nevystrčili – vždyť, co kdyby náhodný kolemjdoucí na ně něco prsknul? A jak tak byli všichni doma, bylo mnoho příležitostí řešit vehementně důležité, život ohrožující věci, které to společné soužití přináší.

A tak začal boj o tříděný odpad. Abyste pochopili, tam se třídilo ve velkém. Dokonce i plechovky a hliníková víčka od jogurtů si našla cestu do sběrné popelnice na kov. Ale objevil se v domácnosti líný bojkotér, který odmítal společenstvím uzavřená pravidla. Házel plastové kelímky do směsného odpadu, jako by se nechumelilo. Odmítal odpad vynést, když na něj přišla řada, že je to stráášně daleko (pět a půl kroku přepočteno na ony dlouhé žirafí nohy). Bojkotoval vyhazování slupek do biodpadu. Nechtěl talíř odložit do myčky místo do dřezu. Ups, to je zase jiná. Zpět k tématu.

Jenomže co s ním? Kloudná řeč s ním není, starší je, než pes, co ho novým kouskům nenaučíš, takže takový nový povel v podobě přesunu kelímku do koše je čistá utopie. Zároveň by člověk očekával rozumný přístup, jež by pokud možno nebyl na úrovni tříletého dítěte, co si prostě dupne.

Bohužel tato pohádka prozatím nemá šťastný konec, neboť ho ještě nikdo nenapsal…

Mezitím však na druhé straně země, na opačné straně devatero hor, mezi kopci na jednom velkém cuketovišti se nacházela osoba obdobně nepoučitelná. Všechny rady a doporučení vyhazoval ven oknem (a nebohé cukety trpěly těmito nálety). Pro vypravěčku tohoto příběhu bylo ale nejvíc nepochopitelné, proč byl takový problém pohnout rukou mírně doleva, kde byla celá třídící jednotka hrdě se skvících odpadkových košů? Argument, že není jasné, kam plasty/sklo či papír házet komise neuznala za platný, vzhledem k tomu, že i malé dítě předškolního věku umělo poznávat barvičky a reagovalo adekvátně na piktogramy, zde znázorněné.  Snaha tady zakládat bioodpad už mi začíná připadat jako ryze efektivní házení hrachu na zeď – hrachovka z toho není a ještě si to musíte posbírat sami. Když člověk vidí stopy cibule vedoucí ke směšnému odpadu, nemusí být žádný Sherlock, aby poznal, že slupky nenajde v hrnci k tomu určenému. Ano, naprosto chápu frustraci babiččinu, která ač staršího data jest, v tomto ohledu jest sice radikální, ale pokroková. Tleskám.Takže ani zde šťastný koenc směřujícíc ke spáse planety nebyl prozatím napsán.

Na druhou stranu upřímně ani nevím, má-li smysl očekávat převratné změny. Ať už ze sebe budu dělat artistu na hlavu se stavícího, návyky líného bojkotéra či piktogramy neznalého cukety požírajícího tvora nezměním. A pánev by toto duté plémě jen rozezvučela jako kostelní zvon bez náseldného efektu.

Když už nic jiného se spotřebou kompostovatelného odpadu by si domácnost mohla nahradit celý půdní fond (kdo ví proč je iritují zásoby jílu, který pozemek hojně disponuje) a zúrodnit si půdu. Jejich věc.

Každopádně to zamrzí. Ale jsem taková naivka, že nepřestávám věřit ve šťastné konce.

Vždyť obrázek pro babičku nakonec taky nedopadl vůbec špatně.

Bohužel výsledný kreslící pokus prozatím nebyl nafocen...tak snad příště.

Co vy a třídění? Máte doma vlastního antitřídila?