Proč si přát teplo, když tu máme pařáky? Vraťme se o pár měsíců zpět, kdy jsme si stěžovali, že neustále prší a je zima.
Čas na další fotočlánek z mého diáře. Měsíc květen a červen.
Hromada fotek, minimum slov.
A spousta inspirace, ať už tvoříte bullet journal nebo si jen zdobíte týdenní plánovače.
(článek není tak dlouhý, jak vypadá ;)
Snem mnohých milovníků je mít grandiózní knihovnu tyčící se až do nekonečných výšin s posuvným žebříkem jako bonus. Nebo stát se knihovnicí, kde v uličkách lemovaných knihami na vás vybafne princ z pohádky. A pokud vás neraní mrtvice, prožijete s ním své „šťastně až navěky“. Anebo zůstanete u toho prostého snu pracovat v blízkosti knih, a nějakým způsobem je doprovázet na jejich cestě od samotného zrodu až po vyřazení nečtené knihy z polic knihovny.
Knihovník či knihovnice mají moc hezkou práci dle mého skromného mínění. Být obklopený knížkami, zařazovat a přerovnávat poličky v knihovnách je snem každého knihomola! A když si ještě představím, že k tomu patří pořádání a organizování různých besed, soutěží a vymýšlení způsobů, jak nadchnout novou generaci pro čtení, brala bych to hned.
Pravdou zůstává, že mám to obrovské štěstí (nebo smůlu?) splnit si tento sen většinou na průměrné čtyři dny v roce. Ať už si myslíte o Evropské unii cokoliv, granty jsou parádní věc, která může udělat z předpotopní školní knihovny kdesi v Zapadákově parádní místo plné nových knížek v lákavějších obalech (ano, důležitý bod nejen pro děti) a hlavně místo, kde knihovnu z velké části tvoří samy děti.
V průběhu roku mají totiž možnost sepsat si seznam knih, co by rády, a zpravidla jednou ročně Klub přátel školy zafinancuje doplnění žádaných svazků. A řeknu vám – to je moje vysněná knihovna! Jen si napsat, co bych ráda, a pak čáry máry fuk – ta knížka se tam opravdu časem objeví.
A jak jsme se dostali od mé „stáže“ v knihovně zmíněné v nadpisu k vysněné školní knihovně?
Úplně jednoduše. Zpravidla jednou
ročně, když přijdou vysněné knížky, někdo je musí zaregistrovat, hezky obalit a
zařadit do knihovny. A ten někdo jsem já. Už to bude dobrých pět let, co jsem se uvrtala do této pozice.
Původně se totiž knížky jen registrovaly a nechávaly se napospas dětem (tento postup vydržel tak půl roku). A ač je (dětský) čtenář sebevychovanější a prokazuje knížce dostatečnou úctu, pořád je třeba takový Malý poseroutka (i když má pevnou vazbu) po stech čteních pěkně poznamenán. A tak jsem kdysi mamce (která mimo jiné stojí za realizací onoho projektu) navrhla, že by to knížky bylo třeba obalit.
Od té doby uběhlo už spousta vody a knížky balím doteď. A jak takové mé malé dobrovolnictví probíhá?
