Knihovnicí na dva dny

(článek není tak dlouhý, jak vypadá ;) 

Snem mnohých milovníků je mít grandiózní knihovnu tyčící se až do nekonečných výšin s posuvným žebříkem jako bonus. Nebo stát se knihovnicí, kde v uličkách lemovaných knihami na vás vybafne princ z pohádky. A pokud vás neraní mrtvice, prožijete s ním své „šťastně až navěky“. Anebo zůstanete u toho prostého snu pracovat v blízkosti knih, a nějakým způsobem je doprovázet na jejich cestě od samotného zrodu až po vyřazení nečtené knihy z polic knihovny.

Knihovník či knihovnice mají moc hezkou práci dle mého skromného mínění. Být obklopený knížkami, zařazovat a přerovnávat poličky v knihovnách je snem každého knihomola! A když si ještě představím, že k tomu patří pořádání a organizování různých besed, soutěží a vymýšlení způsobů, jak nadchnout novou generaci pro čtení, brala bych to hned.

Pravdou zůstává, že mám to obrovské štěstí (nebo smůlu?) splnit si tento sen většinou na průměrné čtyři dny v roce. Ať už si myslíte o Evropské unii cokoliv, granty jsou parádní věc, která může udělat z předpotopní školní knihovny kdesi v Zapadákově parádní místo plné nových knížek v lákavějších obalech (ano, důležitý bod nejen pro děti) a hlavně místo, kde knihovnu z velké části tvoří samy děti.

V průběhu roku mají totiž možnost sepsat si seznam knih, co by rády, a zpravidla jednou ročně Klub přátel školy zafinancuje doplnění žádaných svazků. A řeknu vám – to je moje vysněná knihovna! Jen si napsat, co bych ráda, a pak čáry máry fuk – ta knížka se tam opravdu časem objeví.

A jak jsme se dostali od mé „stáže“ v knihovně zmíněné v nadpisu k vysněné školní knihovně?

Úplně jednoduše. Zpravidla jednou ročně, když přijdou vysněné knížky, někdo je musí zaregistrovat, hezky obalit a zařadit do knihovny. A ten někdo jsem já. Už to bude dobrých pět let, co jsem se uvrtala do této pozice.

Původně se totiž knížky jen registrovaly a nechávaly se napospas dětem (tento postup vydržel tak půl roku). A ač je (dětský) čtenář sebevychovanější a prokazuje knížce dostatečnou úctu, pořád je třeba takový Malý poseroutka (i když má pevnou vazbu) po stech čteních pěkně poznamenán. A tak jsem kdysi mamce (která mimo jiné stojí za realizací onoho projektu) navrhla, že by to knížky bylo třeba obalit.

Od té doby uběhlo už spousta vody a knížky balím doteď. A jak takové mé malé dobrovolnictví probíhá?

Den první (a taky předposlední xD)

 

Tradičně si zalezu do jednoho z kamrlíků, kde knížky bývají skladovány, většinou v nějaké pořádné krabici, a čekají tu na mě. Já popadnu počítač, izolepu a štítky a je čas knížky hezky zaregistrovat do excelovského katalogu.

 

Obvykle tato "špinavá" práce připadá na zodpovědné deváťáky v průběhu posledních školních dní, letos na to, ale díky celkovým covidovým zmatkům, patrně nezbyl čas a ty knížky potřebovaly po ročním přebývání v krabici konečně změnit prostředí. 

(bystří se možná budou ptát nač ta izolepa, když existují samolepící štítky, ale divili byste se, jak se knížka v pevné vazbě vpírá tomuto ocejchování...takže aby štítek s číslem nějaký ten pátek přežil, je potřebe to ještě posichrovat izolepou)

 

Letos jsem trhla svůj osobní rekord (inu doposud jsem knžíky ještě neregistrovala, takže netuším, zda to tam můžeme nazvat), ale všech nových cca 70 knížek se mi podařilo zaregistrovat za dobré dvě a půl hodiny a do toho jich ještě asi deset obalit. A tímto úspěchem končil můj první a předposlední pracovní den! xD

 

Den druhý

Takhle bedna obalů se mnou cestuje z kamrlíku výtvarného až do mého útočiště balícího. A tady ta sranda teprve začíná.

Kdysi mi taťka montoval police do vestavěné skříně a rozčiloval se, jak tam má police rozmístit, aby se tam všechny knížky vešly na výšku. Tehdy jsem se si říkala, že to zbytečně hrotí - vždyť ty knížky měly asi tři velikosti. Haha, jak já jsem byla tehdy naivní....

Základem je tedy vždycky seřadit knížky podle velikosti a následně pak sestříhat plastové obaly na míru. Vzniklé otvory zpevnit a slepit izolepou (když to nevyřeší izolepa, dej tam víc izolepy!) a knížka se může tvářit obaleně!

 

A pak se knížky postupně odkládají někam, kde nezavazí a doufají, že je někdo zařadí (chudáci zodpovědní deváťáci poslední dny školy :DDD)

Vzhledem k tomu, že těch knížek bylo třeba obalit hodně, parapet už nestačí a z jedné prázdné krabice...

 

...se stave krabice přetékající. A to ještě ani zdaleka nebyl konec, když jsem tuto krabici fotila. Domyslete si tak dalších pět pater v různých směrech a přetékající parapet k tomu. (dobře v mezičase jsem i pár knih zařadila)

Dalším letošním výjimečným počinem bylo přenesení části mé knihovny do té školní. Vyřazovala jsem při úklidu pár knih, které mé srdce jednoho času velmi potěšily, ale aktuálně  (a ani v budoucnu) se k nim s velkou pravděpodobností nevrátím. Navíc by byla obrovská škoda, kdyby se na ně u mě prášilo (ve škole na ně bude alespoň padat edukovaný prach) a přitom spousta z nich jsou parádní úlovky, které by mohly zaujmout spoustu mladších čtenářů. Takže ano celý proces jsem zopakovala na těchto mých knihách.

Můj druhý den ala knihovnice končil zařazováním alespoň zlomku nahromaděných knih a po dalších dvouhodinách se zdálo, že má práce bude u konce. Při zařazování jsem si však povšimla revoluční změny aneb knihy, které v minulosti nebylo potřeba obalovat, najednou zažívaly největší popularitu. Stejně tak v poličkách se objevil nejeden svazek v minulosti obalován, s něhož nějaký nestyda obal sundal (jednalo se především o měkkou vazbu, která se vešla do obalů na školní sešity - ano, to jsem si ještě obálování zjednodušovala a neměla jsem k dispozici univerzální obaly). Tudíž jsem se vrátila ke svému stolu a obalovala další štosy knih. Po hodině a půl jsem měla dalších třicet svazků hotových.

Celkem jsem za svou krátkou kariéru zaregistrovala kolem 70 knih, obalila jich nepočítaně (tak o třicet víc) a odcházela domů s tím, že pokračováníbude příště. Nashledanou knihovno, uvidíme se poslední týden v srpnu!

Čím jste chtěli být jako malí? Táhne vás to ke knihám?

Jak vypadá vaše vysněná profese?

 

(ano, zrovna já bych klidně byla profesionální prázdninovatelka - myslím, 

že bych v tomto zaměstnání jela první ligu!)