(článek není tak dlouhý, jak vypadá ;)
Snem mnohých milovníků je mít
grandiózní knihovnu tyčící se až do nekonečných výšin s posuvným žebříkem jako
bonus. Nebo stát se knihovnicí, kde v uličkách lemovaných knihami na vás vybafne princ
z pohádky. A pokud vás neraní mrtvice, prožijete s ním své „šťastně
až navěky“. Anebo zůstanete u toho prostého snu pracovat v blízkosti knih, a
nějakým způsobem je doprovázet na jejich cestě od samotného zrodu až po
vyřazení nečtené knihy z polic knihovny.
Knihovník či knihovnice mají moc
hezkou práci dle mého skromného mínění. Být obklopený knížkami, zařazovat a
přerovnávat poličky v knihovnách je snem každého knihomola! A když si
ještě představím, že k tomu patří pořádání a organizování různých besed,
soutěží a vymýšlení způsobů, jak nadchnout novou generaci pro čtení, brala bych
to hned.
Pravdou zůstává, že mám to obrovské
štěstí (nebo smůlu?) splnit si tento sen většinou na průměrné čtyři dny v roce.
Ať už si myslíte o Evropské unii cokoliv, granty jsou parádní věc, která může
udělat z předpotopní školní knihovny kdesi v Zapadákově
parádní místo plné nových knížek v lákavějších obalech (ano, důležitý bod
nejen pro děti) a hlavně místo, kde knihovnu z velké části tvoří samy děti.
V průběhu roku mají totiž
možnost sepsat si seznam knih, co by rády, a zpravidla jednou ročně Klub přátel
školy zafinancuje doplnění žádaných svazků. A řeknu vám – to je moje vysněná
knihovna! Jen si napsat, co bych ráda, a pak čáry máry fuk – ta knížka se tam
opravdu časem objeví.
A jak jsme se dostali od mé „stáže“
v knihovně zmíněné v nadpisu k vysněné školní knihovně?
Úplně jednoduše. Zpravidla jednou
ročně, když přijdou vysněné knížky, někdo je musí zaregistrovat, hezky obalit a
zařadit do knihovny. A ten někdo jsem já. Už to bude dobrých pět let, co jsem se uvrtala do této pozice.
Původně se totiž knížky jen
registrovaly a nechávaly se napospas dětem (tento postup vydržel tak půl roku). A ač je (dětský) čtenář
sebevychovanější a prokazuje knížce dostatečnou úctu, pořád je třeba takový
Malý poseroutka (i když má pevnou vazbu) po stech čteních pěkně poznamenán. A
tak jsem kdysi mamce (která mimo jiné stojí za realizací onoho projektu)
navrhla, že by to knížky bylo třeba obalit.
Od té doby uběhlo už spousta vody
a knížky balím doteď. A jak takové mé malé dobrovolnictví probíhá?
Den první (a taky předposlední xD)