exTRIČKO jménem medvídek Wrr

Cestu jednoho smutného trička, které mělo původně spatřit depresivní tmu popelnice.

A že to tričko bylo ve velké grosse tiefe Depression. Až mi ho bylo líto!

Koukalo tak smutně, že se z něj stal polštář.

Ne ledajaký polštář. Velmi měkkoučký a hajatelný.

Prostě takový neužtruchlivěvyhlížející.

Teď se zdá býti i docela optimistický.

Prostě polštář s nadhledem.

Polštář, na němž se vám ve snech bude zdát příběh příběhů.

Seznamte se, medvídek Wrr v nadživotní velikosti.

Aneb jak se skoro z koše k nám do postele dostal.

 

To jsem já, medvídek jako vyšitý. Ano, říkám to správně - od vyšívání nemám daleko. Mám dvě uši, dvě oči, krásnou péřovou výplň a luxusní černý kábátek. Ale nejsem takovým fešákem odpradávna, pojďme se vrátit do časů, kdy jsem byl ještě medvídě zvané tričko v dílně.

Není pro pána domu větší vada na kráse než sotva patrná dírka na oblíbeném černém triku. Pán domu se ale nedá, přivře všechny oči, co má a obléká ho dál. Na sotva viditelnou dírečku už není potřeba lupa, dírka už je viditelná nejen okem, ale i z několika kilometrů. A zašít ji? Neexistuje! To už by fešákovitost pána domu neměla už takové grády! (poznámka praktické nezaujaté přihlížející osoby: z jedné pididírky se stal cedník a to triko už nešlo zachránit na běžné nošení...)

Takže ortel byl jasný!

Do koše s ním! Hadr na zem z něj udělat! 

Psovi na hraní mě strčit!

Řeknu vám, poslouchat diskuze o vašem osudu...jak snadno můžete klesnout z vrchních příček oblíbenosti na dno samotného koše! Nebylo mi lehko v tento smutný okamžik. I slza by mi skrz ten můj cedníkovitý zevnějšek ukápla, kdyby mi příroda nadělila slzné kanálky.

Už se vidím, jak padám do koše, má hodina se naplňuje, dny, kdy jsem měl smysl jsou u konce...teď už budu moc leda tak filosofovat na skládce, kde na mě přes hory odpadků ani slunce neposvítí. Vzpomenou si na mě aspoň? Budu mít ve skříni svou plaketu a na ní "Padl hrdinně do koše"?

A pak se to stalo.

Kdo nevěří na spasitele, docela bych mu doporučoval svůj postoj přehodnotit. Protože už jsem viděl bílý strop nad sebou, už už jsem padal na dno míst, kde nepotřebná spodina zůstává a putuje časem vstříc přátelským a usměvavým popelářům, a v tom se ozvala spásná věta: "Pojďme vzít ta trička a udělat z nich toho medvídka Wrr, co jsi chtěl."

Já nevím jak vám, ale tento nový rozsudek smrti zněl mému vystresovanému já daleko líp.

 

 

Můj nový kámoš/tričkové dvojče jiné barvy látky, jehož pošpinila a znehodnotila zlá zákeřná desinfekce a udělala z něj nenositelný módní kousek (tedy dokud se nezmění trend a batika nebude zase v kurzu), byl taktéž vybrán pro tuto upcyklistickou výzvu. Sice jsem zprvu nechápal, co zrovna my máme společného s výletem na kole, časem jsem ale prozřel. 

Nejdřív jsem prozřel na jedno oko, pak dokonce i na druhé. A když už jsem začal rozeznávat i nadávky, když z prstů tekla červená, pochopil jsem, že mám i ucho. Když jsem se ale jedním svým okem mrknul na to své jedno jediné ucho, nebylo mi jasné, proč má vypadat rozkousaně...přece to druhé vypadá docela normálně, ne?

Ale abyste si nemysleli, že jsem náročný, bral jsem to opět jako pokus o umělecký záměr své stvořitelky. Ona obecně asi věděla co dělá. Teda pokud zrovna nepeskovala šicí stroj....

 

Řeknu vám, nechtěl bych být šicím strojem. Nevím, co ten chudák dělal špatně, ale podle ní asi všechno. Jednou se mu vyvlíkla nit, padesátkrát utrhla.....pak nejspíš na protest odmítal šít úplně. A tak se vrátilo obvyklé nadávání spojené s citoslovci au, au, to bolí. Nevím, jak může auto bolet, ale doufám, že má přinejmenším tak citlivou duši jako já.

Při těchto úvahách byl už můj kamarád přetvořen v takovou sympatickou bílou fazoli. Dokonce neměl už žádnou z těch kosmetických vad na kráse. Ale bylo vtipné jak ho pěchovala těma polštářema, v kterých prý bydlí slepice. Jsem si jistý, že kamarád na ně už dohledne, na něj je totiž spolehnutí!

 

A pak má stvořitelka položila mé oči a uši na kamaráda schovávající slepice. Řeknu vám, nikdy bych nevěřil, že ze mě bude šilhající panda. Ale tak říká se...v kolik zvířat se přeměníš, tolik řečí umíš, ne? Nebo kolik řečí umíš, tolikrát si pandou? Asi tak nějak.

Když už jsem přemýšlel o svém budoucím životě, konečně mi začala šít ten slíbený frak, abych byl krasavec se vším všudy. Pak mě ale opět znervóznilo její náhlé přišívání mých očí a uší onomu fraku, protože kdo kdy viděl, aby frak měl uši a ještě vás děsil svým pohledem?

 

Potom mi to došlo....

 

Já jsem přece vrchní ochránce všech slabých (v tomto případě ti slabí jsou ty slepice). Jako hrdinný ochránce tedy musím maskovat svého kamaráda bílou fazoli a ochránit nebohé slepice před krutým osudem.

Když nechráním drůběž, bdím pak nad sny pána domu a mé stvořilky. A kdyby se náhodou přiblížila noční můra, odpálkuji ji svým pohledem!

Anebo úsměvem!

A pro další příběhy mého nepolštářovitého dvojníka musíte zavítat do světa knih! Právě krásné ilustrace v nich inspirovaly k mému vytvoření.

Milé děti (i ty velké, co si říkáte dospělí), nezapomeňte: čtěte a recyklujte kreativně!