blogerské TICHO aneb jak rok začal...

 ... tak i skončil, nabízí se říct.

Čeká vás nejspíš trochu melancholické čtení.

Okénko do Tvořilčina života, když netvoří, i přesto, že vlastně stále něco kutí.

A tak trochu i o tom, že začátek tohoto roku je navzdory všech pozitivně na duhách běhajícím jednorožcům zvláštní.

 

Dobrou noc. Dobré ráno. Leden pryč, únor dnešním dnem též. V lednu se toho stalo strašně moc. A únor... ten byl též pěkně nabitý, ale zmizel v kalendáři mrknutím oka. Velikonoce mají být až koncem dubna, to je čas. A to je prosím tento týden.

Tichý začátek roku. Úplně jiná blogerská dynamika. Blogy mizí a  tvoří se nové. Nová možnost psát na Seznam Médium a snaha toho využít? Výmluva, že život se stal a na blog nebyl prostor? Prostor je vždycky, ale vázla chuť psát. A psát ze zvyku? To mi nikdy moc dlouho nevydrželo.

Inu pojďme ven se všemi novinkami, co se staly. Provázené tím správným tvořivým obsahem.

1.       Po letech jsem si pořídila datovaný diář. A i přesto, že je normální nevyužít každý milimetr, jenž obsahuje, vzhledem ke svému nahodilému plánování mě vskutku rozčiluje, když stránky zůstávají nezaplněné. Takže už tuším v březnu jsem se opět vrátila ke starému stylu překopávání diařových obsahů (viz články zde) a navzdory tomu, že když daný týden „stihnu“, tak ho využiju dle datace, pro ostatní stránky hledám jiné využití, což je často dosti nestandartní xD Ale aspoň je spousta místa pro mé oblíbené nálepkoplacy xD

2.       Byla jsem na koncertě Karla Plíhala, písničkáře, jehož zná generace převážně mých rodičů a starších. Navzdory tomuto předpokladu, na koncertu jsme nebyli nejmladší (což stále nechápu xD), na druhou stranu čisté dvě hodiny času hraní, promluv a vtipných slovních hříček, starší generace ustála daleko lépe. Na tom, že z udržení pozornosti více než pár vteřin se stává dovednost hodná „elity národy“, bude asi něco pravdy. I když zase na obranu lidí mladších – v přetopeném sále a takto pozdě večer – nebylo vůbec snadné věnovat všemu pozornost.

3.       Letos se pouštím do asi nejkomplexnějšího a nejambicióznějšího projektu. Je tak komplexní a propojený, jak je to jen možné. Ale moc, moc se těším, až tady budu sdílet jednotlivé části a útržky. Už teď mohu napovědět, že se pracuje na jednom obraze, mnoha kartičkách, obálkách, dekoracích… inu bude toho střídmě, ale i přesto hodně xD A strašně mě to baví dávat dohromady, i když teda šnečím tempem xD Pokud bych chtěla hledat příčinu neaktivity, toto by se dalo označit za největšího žrouta času.

4.       Stále sháním a hledám, kde by šlo patlat keramiku. A ne, nemá zájem o jednorázový kurz, ať už má kolik dnů chce. Vždycky jsem v průběhu školní docházky do keramiky chodila, někdy častěji, jindy méně, ale patlání v hlíně mi prostě chybí. U nás v Zapadákově to fungovalo krásně. Keramika pro dospělé byla v pátek večer, platilo se vždy při příchodu 50 Kč (možná už to zvedli, kdo ví). V místě, kde se vyskytuji teď ticho po pěšině. Keramika je pouze pro výjimečnou sortu školou povinných děti, navzdory tomu, že kapacita a možnosti školy značně přesahují původní poměry Zapadákova. Inu asi to paní učitelka dělá jen z povinnosti, kdo ví… bohužel se mi nepodařilo se zatím do těchto poměrů infiltrovat, ale doufám, že snad možná brzo. Protože rozhozené sítě zatím stále spekulují a uběhl rok a nic z toho. A i kdybych to měla vést já, glazurou a technickou stránkou keramiky nepolíbena, ráda se do toho pustím. Protože kupovat pec a všechno vybavení od nuly není úplně levná záležitost xD Plus ty prostory… nemám tušení, kam bych to dala xD (ano, ještě je varianta koupit si hlínu a pak přesvědčit někoho, ať mi to vypálí a něco mě si to naglazovat, případně akrylovky taky fungují, ale tady je pořád jádro problému stejné – přístup k peci/osoba ochotná ty věci vypálit. Což je tady v okolí asi problém).

5.       Mnoho projektů a který začít dřív? Vzhledem k tomu, že velikonoční přáníčka pro letošní rok jsem právě odeslala, na velkém komplexním projektu pracuji po chvilkách, pořád v mé hlavě je spousta věcí, které bych ráda vyrobila. Třeba pořadač/knihu receptů z Instagramu Petry Burianové pro mamku. Abyste tomu rozuměli – mamka nemá Instagram a nehodlá si pořizovat. Od paní Burianové má všechny knihy (rozumějte obě dvě), pořád Pečení na neděli úplně zbožňuje… a než vyjde další kniha, ty recepty jsou zdarma a volně přístupné, ale ani to ji nemotivuje si aplikaci stáhnout (trochu rozumím, Instagram je zajímavá závislost, kde člověk poářd zabíjí víc času než by chtěl xD I když sama jsem si říkala, že ho chci používat jako svoje portfolio a připomínku toho, co jsem vytvořila, protože ne všechno potřebuje mít svůj článek). Nicméně mám v hlavě perfektní způsob, jak si s tím pohrát a jak to vytvořit. Což v praxi znamená – udělat si šablonu, naházet do ní recepty, vytisknout, rozdělit podle ročních období a lehce odekorovat šanon společně s rozdělovači. Zní to jako sranda za odpoledne hotová i tím nejefektivnějším způsobem, ale ono těch receptů paní Burianová už má….. ale musím to stihnout do června či srpna. Takže času  dost xDDDD

6.       Poslední dobou mi hodně chybí kreslení. A malování. Opravdu hodně. A vím, že ve své hlavě si často uměle vytvářím překážky, proč to či ono nejde. Už jsem si říkala, že na sebe ušiju boudu, jak to udělal moudrý Howl (z filmu Zámek v oblacích nebo spíš z knihy Howlův putjící zámek), a vymyslím si nějakou kreslící výzvu. Jestli několikadenní, hodinovou… cokoliv, co vím, že mi umožní do každého dne zařadit trochu kreslení navíc. Neboť ve vlaku, mém nejčastěji využívaném dopravním prostředku, dostává přednost čtení či nahodilé brouzdání internetem (vinna ze závislosti nejen na Instagramu). Co mě ale potěšilo, že se mi podařilo do jízdy vlakem vmáčknout je Duolingo, psaní si deníku, i když často bych to spíš označila za (omluvte tu termilogii, ale je to tak) myšlenkové zvratky. K tomu když se přidají i ty knížky… ráda bych to kreslení převedla též mezi pravidelný návyk. Aby to nebylo něco, co potřebuje speciální čas, místo a pomůck.y

7.       Ještě zpátky k těm knížkám: E-knihy do mobilu a „zdarma“? ANO! O to se s váma musím podělit! (i když teda všichni ostatní na to už přišli dávno xD). Jeden z mých cílů/snů bylo zase chodit do knihovny. Abych zmírnila touhu po kupování knih a mohla mít přístup k různým titulům, kterým pak po přečtení nemusím shánět nový domov. A protože chci mít doma knížky, k nimž se vracím opakovaně a ráda, knihovna je opravdu logičtější a ekonomičtější varianta. Letos se mi podařilo zřídit členství v březnu, na den knihy, takže mě to nestálo ani korunu. A proč jsem se do toho hlavně pouštěla? Proto, že si každý měsíc mohu půjčit až tři e-knihy nebo audio knihy (liší se to v závislosti na knihovně), takže při svém častém cestování mi netěžkne batoh. Další super věc, co jsem zjistila pro všechny babičky a dědečky, jimž zrak už moc neslouží – když do knihovny doložíte od lékaře problémy se zrakem (na krátkozrakost průměrného jedince se to asi nevztahuje, škoda xD), je možné si půjčovat si audioknihy a to ve větším množství (někde i neomezeně), opět můžou mít audioknížku hezky v mobilu, a půjčení jim často nekončí po měsíci. Takže mají k dispozici audioknihu na tak dlouho, jak potřebují, bez nutnosti prodloužení. Opět ale asi záleží na knihovně. Takže zkuste mrknout do těch větších, třeba v nejbližším okresním městě a omrkněte možné výhody. Taktéž se dá do spousty z nich zaregistrovat online, takže pro nás introverty ideální bezkontaktní návštěva.

8.       Velká vítaná změna po všech těch letech migrování sem a tam – mám všechny své knihy na jednom místě. Sice nemám vysněnou knihovnu s jezdícím žebříkem, což pro nás hobity znamená několik pater lákavého čtení, ale i tak… mít své knížky kdykoliv na dosah ruky, nemuset přemýšlet, kdy kam pojedu a které kniha a kolik můžu vzít s sebou. Luxus. Mimo jiné naše auto má zase fungující kufr, takže nehrozí, že vám otevřené dveře kufru proklepnou makovici. Cítím se jako multimilionářka. Aneb jak málo stačí k osobnímu bohatství a čiré radosti. (Teď by to chtělo ještě něco k jídlo, páč jsem na cestě a začínám mít hlad, ale to je pomíjivý stav – mé zítřejší já bude mít v tuto dobu už třeba jiné starosti xD Anebo vyšší pravděpodobnost přítomnosti jídla v okolí xD)

9.       Další příčina, která bezmezně stačí k mému štěstí – letos jsem opět sázela saláty a tentokrát již ne jen na opačném koutu republiky, ale ve svém bezprostředním okolí. Takže budu moc slupnout salát, kdy se mi zlíbí. A ještě kedlub k tomu. Nemluvě o tom, že jsem sazeničky koupila za luxusní cenu a včas, aniž by mi je spoluokresáci, jejiž život není závislý na čerstvém jarním salátu, vykoupili. Jestli toto není životní úspěch, tak pak nevím :DDD Mimochodem – jak já říkám, jaro začíná až tehdy, když se zasadí salát. Kalendář a jarní rovnodennost můžou jít k šípku.

10.   Desátá životní změna by měla být nejspíš speciální. Sama jsem teď v bodě, kdy přemýšlím, co by to mělo být, neb na prvním dobrou mě nic nenapadá. Na druhou stranu čest všem odvážlivcům, kteří došli až sem v tomto nezvykle textem naplněném článku.
Napadá mě jedna záležitost, která rozvíří vody, kamkoliv přijdu a vynesu ji na světlo světa, záležitost, co mi nedá spát a jisté reakce na ni způsobují srdcebol. Už chápu, jak se musely cítit ženy, co kdysi bojovaly za volební práva, rovnoprávnost, a i ti, co se snažili prosadit věc revoluční, co mohla sloužit kolektivu a lepším životním podmínkám. Ano, vždy se najdou argumenty proti, stejně jako pro, a co jiného nepálí, pro jiné může být velmi důležité, ačkoliv se jedná o malichernost pro druhé. Či hloupý výmysl. Možná je to podnět pro mě, abych zvážila, co a koho soudím příliš přísně, bez hlubšího zamyšlení. Nicméně tady už se asi odmlčím, protože si úplně nejsem jistá, zda chci toto téma konkrétně otvírat víc, než už jsem načala. Sama jsem zvědavá, jak se na to budu dívat s odstupem několika let, zda to budu hodnotit jako rozmar či pouhý výmysl. Vím, že by mi pomohl odstup, ale zde je to poměrně těžká a ošemetná vzdálenost, co mi to úplně neumožňuje.

Nicméně děkuju moc za přečtení článku, pokud jste našli odvahu. Děkuju, že píšete blogy, neb díky vám mám nejen, co číst, ale i sbírám inspiraci, co psát a hlavně motivaci nepřestávat psát. Neboť spousta z vás mi potvrdí, že jednou bloger, vždycky bloger. Protože ať „deníčkujete“ jakýkomliv způsobem a píšete o čemkoliv, ono je to velmi návykové.

Mějte se krásně a budu ráda, pokud se podělíte o novinky z posledního měsíce, týdne, klidně i půl roku.