SVATEBNÍ OZNÁMENÍ: Kamarádka se vdává....

 Během tohoto roku se udála spousta změn. Každá z nich mi svým způsobem nenápadně připomíná moji dospělost. Haha. Cítím se samozřejmě velice dospěle.

Zajímavé ale je, že pomalu a postupně člověk dozrává nejen do toho věku, kdy se okolí páruje, ale s tím tvořením dvojic to myslí opravdu vážně, dokonce tak vážně, že seberou odvahu, nejdřív si svého druha symbolicky okroužkují, pak rok plaší, šílí a nemají daleko k hysterii, neboť každý správný svatební koordinátor musí být přece pod neustálým tlakem a je to přece jenom za život, tak ať ten tlak stojí za to! Když se zadaří, přežije se rok nervozity, neustálého nestíhání a vypětí předsvatebních příprav, oněm dvojicím už je pak krásně a blaze před oltářem.

 Možná si dokážete představit onen vnitřní šok, když mi kamarádka, kterou znám od školky, prozradila, že se zasnoubila a do roka bude veselka. Jeden má upřímnou radost, těší se, proráží hlavou strop, jak skáče radostí. Na druhou stranu – to uvědomění – my jsem asi opravdu dospělí. Ona bude vdaná. Pak přijdou děti. Potěš smeták, kde jsou ty doby, kdy jsme lítaly po hřišti, hrály na policajty a lupiče, sbíraly různobarevné kuličky, které kluci ládovali do plastových pistolí, soutěžily, kdo jich najde víc a bude mít v rukou celé duhové spektrum? Strašně ten čas letí.

Pak přijde řeč na svatební přípravy. Ano, ono se to opravdu děje. Budou bílé šaty, chůdy (co budou krásné, ale těch puchýřů z nich), dort a velká svatební žranice. Už víme, že kamarád bude fotit, takhle známá pomůže s cukrovím, spolužačky přijedou na kreativní workshop (čti odpoledne strávená vyráběním dekorací). Taky se chci podílet! Když uslyším, že nemají svatební oznámení, okamžitě si tento úkol přivlastňuji. A zbytek cesty probíráme důkladně jednoduchou představu, než se naděju, kreslení oznámení začíná. Minimálně v mé hlavě.

 

Začátek nikdy nevypadá slavně

 

Cesta k první „hmotné“ skice byla složitá – najednou se všechno zavřelo, já z kolejí přijela domů a poslední, co mi přišlo na mysli, bylo zasednou a kreslit. Venku bylo krásně, konečně jsem si mohla užívat zahradu…hledání rovnováhy mezi životem doma a virtuální školou mi dělá problémy stále.

Pak mi ale byl dán „striktní“ termín a já byla nadevše ráda. Než jsem se nadála, první ne příliš slavný skica spatřila světlo světa. S každým tahem jsem si ujasňovala představu, v mezičase mapovala, co bude na přelomu srpna/září kvést a postupně věneček, který byl hlavním motivem, začal dostávat tvar. Pak stačila hodina, dvě strávené u počítače, kdy jsem dala dohromady všechno naskenované.

Postupně můžete zhodnotit, jak šel s oznámením čas.

 

Jednotlivé dílky tetrisu aneb sezónní luční kvítí srpen/září

 

Ještě není hotovo, al zdárně se blížíme k cíli.

A c o říct závěrem? Ze všech svateb, kterých jsem se účastnila, mě tato nejvíc dojala. Nejsem osoba, kterou ke krokodýlím slzám přinutí pár instagramových štěňátek a usmívajících se ježků, na druhou stranu vidět kamarádku, ji znáte skoro celý svůj život, jak říká „ano“ a myslí to smrtelně vážně… to je jeden z okamžiků, co se nedá snadno zapomenout. A když jsem přišla a viděla, jak nádherně naložili s obyčejným věnečkem, co jsem ji m nakreslila…nebudu lhát, ale můj motiv byl všude. Kdyby se jednalo o firmu – log bylo všude. Na jmenovkách, zpěvnících, svícíncích, … škoda, že jsem nezkontrolovala, zda nezdobilo i toaletní papír. A když ještě člověk prochází okolo a slyší ze všech stran, jak se to lidem líbí, nezbude mi se jen pousmát a vnitřně opět bourat hlavou strop, jak nedokážu udržet své nadšení. 

Krásné razítko na obálkách

Motiv byl oprvdu všude

 Děkuju. Za krásnou svatbu. A za úžasnou kamarádku.

Co vy a svatby? Co vás na svatbách nejvíc zaujme?