MYŠMAŠ aneb jak Tvořilka o iluze přišla

 Odmlčela jsem se. Na své poměry docela dlouho. Editor jsem neotevřela od půlky srpna.

Nebudu se omlouvat. Ale mám chuť se vypovídat.

Jeden nekreativní a stručný článek je tady.

Další #článkovýčtvrtek je zde.

 

Měsíc se s měsícem sešel a Tvořilka má projednou volný víkend. Tedy téměř volný víkend. Výjimačně necestuje přes půl republiky, nesanží se dohánět resty z uplynulých týdnů a hlavně nebojuje s rýmičkou nebo jiným prapodivným mroibundusem, který ji odstavil na půl dne. Tomu říkám úspěch a šťastný den!

 Inu září bylo krušné a plné nových impulzů, starostí a hlavně přehodnocování. Nevím, zda to znáte taky, ale opravdu jsem přehodnocovala všechno. Smysl života. Nový směr, kam vlastně kráčím. Co chci v životě dělat, jestli to chci dělat teď, za dva roky nebo třeba za padesát. O čem sním, co se je mé poslání na tomto světě. Do čeho jsem se to zase uvrtala? Milion pochyb, myšlenek a nejistot mi běželo hlavou. A navzdory tomu, že teď je ta lepší část měsíce, pořád mám pocit, že tápu, nevím a pochybuju.

Co však je hrozně fascinující a jsem za to ráda - otevřelo to pro mě nové dveře s generací mých rodičů a prarodičů. Přišla řeč i na to, jak funguje svět, co oni řešili v mém věku, co vlastně řeší teď, jak se formovaly jejich hodnoty a priority. Jak se vlastně dostali tam, kde jsou teď. 

Hodně mě to donutilo přemýšlet o tom, kdy člověk dělá věci opravdu proto, že musí, a kdy proto, že se to od něj očekává. A taky o tom, že kolikrát to, co považujeme za vlastní očekávání nemusí být nutně naše, ale jakýsi výcuc, syntéza či splácanina toho, co nám "vnutilo" naše okolí nebo obecný model, jak se to dělá/dělat by mělo.

Opět jsem došla do bodu, kdy jsem zjistila, na koho se můžu spolehnout, na koho nikoliv a zároveň došla k zjištění, že z toho nového kolektivu asi moc opravdových přátelství nebude, kdo ví jestli nějaké. Na druhou stranu po pracovní stránce to vypadá na až nadstandartně prospěšné prostředí pro mezioborovou spolupráci, kde se nemusíte bát přijít s žádostí o radu. Což je vlastně fajn.

Věc, která mě ale trápí daleko víc, než nedostatek potencionálních BFF na pracovišti, je čas. Čas, který strávím s cizími lidmi. S lidmi, kteří v mém životě nemají vlastně žádné trvalé místo. A navzdory tomu, že to, co dělám mě naplňuje ( i když se stále učím, stále vím, že nic nevím a stále bych se měla a chci v tom dál vzdělávat), zjišťuju, že nemůžu dělat jenom to. Že nemůžu být vázána valnou většinou svého času v zaměstnání, ať mě naplňuje sebevíc. Potřebuju prostor pro čas s přáteli a rodinou (kde je to komplikovanější vzhledem k rozprostření jednotlivých jedinců v rámci republiky), prostor pro sebe a kreativní vyžití (nejen blog, ale hlavně to tvoření mi chybí extrémně, to ani nemluvím o trávení času venku a  množství pohybové aktivity ve venkovním prostředí) a taky proto, abych se mohla vzdělávat dál, ať už ve své profesi, tak třeba v jazycích (ale úspěch - Duolingo je jeden ze zvyků, co mi zůstal a zatím zůstává, i když nadávám na německý kurz a dala jsem teď přednost španělštině). Inu suma sumárum - najít v tom rovnováhu je něco s čím bojuju a co vím, že budu muset v budoucnu nejspíš změnit a upravit. Zatím, ale vím, že jediné, co mohu ovlivnit je můj time management, který je navzdory všemu vlastně docela dobrý - organizovanější jsem asi nikdy předtím nebyla a nikdy jsem si nedávala tak pozor, abych rovnoměrně rozložila své síly.

Co se článků týče a celého blogové světa - hrozně se těším, až budu mít zase chvilku a pročtu si vaše články. Po práci většinou se vyhýbám obrazovkce, co to jde, útočištěm mi bývá kniha, telefonát s domovem, vypisování mého chaosu v hlavě do sešitu anebo čmáryblok. A když to stihnu ještě se zbytkem denního světla, procházka do lesa či jakýkoliv pohyb venku je luxusem, který si ráda dopřeju. je husté, jak některé věci, které byly předtím samozřejmostí se staly luxusem, jež když už si dopřeju, má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu. A to jde právě kolikrát o něco "tak jednoduchého" jako je pohyb.

Mám spoustu plánů. Velkých i malých. Nápadů - grandiózních i strašně jednoduchých. Hromada jich už delší dobu čeká na realizaci, některé si bohužel ještě chvilku počkají. Ale blíží se Vánoce. Pro mě vždycky období velmi radostné, kreativní. Budu zase rozesílat přáníčka. (A než je pošlu musím je samozřejmě vyrobit, že?) Mám letos v plánu opět záložkové adventní kalendáře (návod zde), zároveň dokončuju jedno velkolepé překvapení týkající se kávy (velký spoiler, ale víc raději neprozradím, ať to stále zůstane překvápkem).

Hrozně se těším až na to konečně sednu a dokončím report (i kreativní) z Hruščiny svatby (něco málo o tom psala Lenča zde, Hruška aktuálně působí už jen na instagramu, i když možná pamatujete na její blogerskou éru  - tehdy cestovala, teď hodně tvoří, hlavně plete).

 

Mám pro vás naplánovanou i menší sérii článků týkající se značky můj. (aneb mamce jsme splnili přání a pořídili jí diář a pár samolepek k tomu, dokonce jsem ho mohla i vyzdobit a namalovat desky!)

 

Ačkoliv nápadů mám hodně, ten čas hledám těžko. Co se mi ale daří, je letošní #hrošíktober aneb během října kreslím hrošíky. Hrošíci byli i v minulosti oblíbeným námětem (články o tom zde a nebo na insta zde), zároveň je zvládnu nakreslit za pár minut a mám v okolí i někoho, komu vždycky udělají radost. 

 

V říjnu se spousta kreslířů zapojuje do Inktoberu (31denní výzva, kde máte zadaných 31 pojmů a ty máte kreativně zpracovat pomocí inkoustu, tuše,... je to na vás), ale po zkušeností z minulých let, tato výzva mě většinou rychle omrzela a dala jsem přednos vyrábění spíše dárků na Vánoce.

 

Jak se máte? Co vás v poslední době překvapilo?